Mé jméno je Ošklivka 5.díl

5. díl - Smím prosit?

2. listopadu 2011 v 19:00 | Boe
1.
"Bolí to moc?" stála jsem nad nad postelí, kde se placatil Rosťa s nohou v gypsu.
"V pohodě. Jsme v těláku hráli fotbal a já jsem nějak nešikovně našlápnul," mávl rukou nad svým zraněním.
"A za jak dlouho ti to sundají?"
"Nevím, říkal něco o dvou tejdnech. Akorát nebudu moct do těch tanečních," podíval se na mě provinile, ale co jsem měla dělat, schválně si tu nohu určitě nevyvrtnul. Usmála jsem se na něj a pak mu líčila, jak to na slavných tanečních včera vypadalo.
"Ta Kačena je pěkná kráva," zakroutil hlavou Rosťa. "Neměla sis to tak nechat líbit. Minule se smála mě, teď bude nadávat tobě. Hned bych si jí podal," řekl hrdinsky, "ale nemůžu, chápeš, je to holka," dodal výmluvně. "Příště jí vlep facana."
"Příště už tam nepůjdu," zakroutila jsem hlavou.
"Nebuď hloupá a vykašli se na ni," zatrhnul mi moje rozhodnutí.
"Je to trapné, holky si chcou zatancovat a já je vždycky na jeden tanec vyřadím z kola ven."
"No a, však je to jenom jeden blbej tanec, to přežijou ne."
I když mě Rosťa asi hodinu přemlouval, ať se nenechám odradit, za což jsem mu vděčná, stejně jsem se rozhodla ve středu nejít."

2.
Ve středu ráno jsem zaspala do školy. Stihla jsem si jen vyčistit zuby a převléknout se. Když jsem přiletěla do hodiny, naší sarkastické učitelce dějepisu, Kulhánkové, se nadmula druhá brada a mým pozdním příchodem, o přesně dvacet jedna a půl minuty, se zabívala zbytek hodiny. Spolužáky to velmi potěšilo, takže jsem od mnohých poprvé slyšela nějaké to hezké slůvko. Pouze Kateřina Mrázková na mě vrhala nenávistné pohledy. Nechápala jsem, co jí na mě zase vadilo. V pondělí jsem jí vyhověla jak nejlíp jsem mohla - zdrhla jsem. A dneska tam taky nebudu..
"Co je s Rostíkem?" vyptávala se Lída.
"Vymknul si v těláku kotník a minimálně dva týdny bude mít nohu v gypsu a bůh ví, jestli na to bude moct našlápnout," bědovala jsem, "asi už si nezatančím.."
"Nefňukej a hledej partnera. Nevysolila jsi patnáct stovek za to, abys seděla v koutě nebo tančila s Wajskou," zaklepala si na čelo, ale stejně mě nepřesvědčila. Nemohla jsem jí přece říct, že žádného jiného partnera si JÁ bohužel nenajdu. Ani kdybych prošla celý svět tam i zpět.

3.
Zrovna jsem se doma užírala v depce a cpala se čokoládovými bonbony, když někdo zazvonil na dveře. Vybafl na mě Rosťa oháknutý, jako by se měl za hodinu ženit. Z každé strany se opíral o jednu berli a místo jedné lakýrky měl na noze sněhobílou sádru. "Dělej, oblíkej se nebo příjdeme pozdě!" hulákal na mě a já se nestihla ani nadechnout a už jsme si to šinuli k městskému kulturnímu domu. Já šinula, Rostík za mnou snaživě pajdal.
"Proč se trmácíš takový kus, když stejně nemůžeš tancovat?" divila jsem se.
"Protože když jsem pomyslel na to, že doma beztak sedíš a bulíš, tak jsem to nemohl nechat jen tak. Budu ti dělat garde," mrknul na mě a umál se. Byla jsem najednou hrozně ráda, že ho mám.

4.
"Tak pánové, uchopte své krásné květinky a pokračujeme, musíme stihnout ještě nacvičit náš závěrečný tanec, šluskolona se blíží nepřemožitelnou rychlostí," zatleskala paní Waissová na své miniaturní ručičky.
Sedla jsem si vedle Rosti a rozhodla se přijmout roli diváka, ale najednou ke mě přistoupil Jakub Klíma a nabídl mi své rámě.
"Smím prosit?"
Otočila jsem se a když jsem zjistila, že za mnou opravdu není nikdo jiný, s kým by mohl mluvit, zmohla jsem se na pouhé, "J-j-j-á-á?"
"Ne, asi já!" chytl se za čelo Rosťa a vytlačil mě násilím ze židle. Chytla jsem se opatrně jeho lokte a nechala se odprovodit na parket. Zpustila se hudba a začli jsme se pohybovat po parketě v pravidelném rytmu. Cítila jsem na sobě pohledy všech lidí v sále a dokonce i lektorka si poposunula své růžové brýlky víš na oči, aby jí něco neušlo. Bylo mi hrozně. Každý se jen nechápavě divil, co že to napadlo největšího borce ze školy, když svou kopretinu, dnes v blankytně modrých šatech, nechal sedět v koutě a vyzval na parket nějakou Michaelu Čížovou, i když drobnou a štíhlou, tak stejně nezajímavou a nehezkou holku. Něco v tom muselo být, nějaká sázka nebo mě chtějí jen ponížit. V sále bylo najednou rušno, všichni si špitali a rušili atmosféru lehkého valčíku.
"Slyšel jsem to," začal najednou Jakub, ten krásný kluk ze 4.B
Nechápavě jsem zvedla obočí, ale nedokázala jsem ze sebe dostat ani hlásku.
"No, ten pondělní rozhovor mezi tebou a Katkou," vysvětlil. Opět jsem se zmohla na pouhé "Hh-m-m."
"Chová se jako malá holka. Kdybych to byl věděl, tak do těch tanečních ani nelezu. Už jsem tady po třetí," pousmál se, "Čekal jsem od tebe víc," sklonil hlavu a já ucítila jeho parfém. Tak nádhernou vůni jsem ještě necítila. Podlomily se mi kolena, ale konečně jsem byla schopná reagovat.
"Co jsi ode mě čekal?"
"Že se budeš nějak bránit, vždyť si nemůžeš nechat takhle plivat na hlavu," zakroutil hlavou a já opět ucítila tu vůni.
"A co jsem měla dělat? Holka jako já se nemá jak bránit, nikdo mě nebude brát vážně," začaly se mi hrnout slzy do očí.
"Stačilo by, kdyby ses přestala v jednom kuse litovat."
"Tak hezcí lidi, jako ty tohle prostě nemůžou pochopit," vytrhla jsem se mu a odešla na záchod. Když jsem si oplachovala obličej studenou vodou, aby mi trochu splaskl od těch slz, kterým se nedalo ubránit, rozevřely se dveře a v nich stála Katka.
"Co to mělo znamenat?" uthla se na mě. "Poslouchej, ty jedna malá šeredko. Jestli se budeš kolem Jakuba motat, budeš v pěkném přůšvihu, je ti to jasný?" chytla mě za paži a zaryla mi do ní své umělecky vyzdobené nehty. Pak mě tvrdě odstrčila a přistoupila k zdrcadlu. Vytáhla lesk na rty a začal si drobným štětečkem přejíždět přes kypré rty. "Tenhle tvůj plán jak mě dokonale ztrapnit před celou školou ti nevyšel, protože si na to za týden nikdo ani nevzpomene. Jakub se zase začne točit kolem mě a všechno bude při starém. Bylo mu tě jen líto, to se stává. A teď mazej, chudinko."

Opět jsem se nezmohla ani na slovo. Jsem vážně chudinka.
 
 

Reklama