damsel boe - Články

10. kapitola - Novoroční večírek

Wed, 30 Nov 2011 20:00:00 +0100

Konečně jsme došly k budově našeho gymnázia, kde se Novoroční večírek konal. Zaplatily jsme si každá vstupenku a zamířily ke školní tělocvičně, kde se měla velkolepá akce konat. Bylo tam nezkutečné množství lidí. Všechny holky byly dokonale přichystané, každá byla něčím výjimečná. Kluci se svými nažehlenými košilemi a a naleštěnýma botama byli snad ještě krásnější než na slavných tanečních.

Když jsme došly k baru, kde se podávaly nealkoholické koktejly, které připravovali barmani z hotelových škol, objednaly jsme si každá výborné Mojito a spokojeně usrkávaly.

"Čau, ségra. Seznámíš mě?" usmál se Jakub na Sylvu a čekal, až mu jeho sestra představí dvě neznámé kamarádky.

"S radostí. Tohle je Darča, moje spolubydlící na koleji," podali si ruce. "No, a s Míšou tě snad představovat nemusím, ne?" podzvedla obočí a neubránila se spikleneckému úsměvu.

"Ehm! Míša? Ty,jo." začal Jakub koktat. "Páni, ohromně ti to sluší. Vypadáš jinak," stiskl ruku i mě a snažil se zachovat klidnou hlavu.

"Sorry, brácha. My jdeme tančit!" zavelela Sylva, chytla mě za ruku a vláčela mě přímo do prostřed parketu, kde už se svíjelo několik desítek tanečníků. Rozjela jsem to, jak nejvíce jsem uměla. Tanec mi nikdy nedělal problém, a tak jsem se vlnila do rytmu a snažila se co nejvíc použít boky. Jo, chtěla jsem být sexy. A to jsem taky byla, protože se kolem naší trojice začaly sbíhat davy kluků. Dokonce jsem musela odmítnout tři pozvání na drink. Cítila jsem se jako v pohádce.

"Michala Čížová?" vyjekl pisklavý hlas v davu, když jsme si s holkama chtěly trošku odpočinout a využily k tomu tři židličky v rohu tělocvičny. "Na co si tu hraješ?" zazněl opět ten odporně vysoký tón známého hlasu. Otočila jsem se a spatřila Kateřinu Mrázkovou - dokonalou jako obvykle. "Prodělala si plastiku ksichtu, nebo co?" smála se škodolibě.

"Padej do kouta, nádhero," odpálkovala ji suveréně Sylva a usrkla si ze svého Mojita.

"Jak jsi mi to řekla?" obula se do ní Katka.

"Jsi hluchá? Řekla jsem ti nádhero!" zvýšila Sylva tón, ale stále byla dost nad věcí.

"Co si o sobě myslíš, ty čubko? Jsi přesvědčená o tom, že když tady se svojí zakrslou kámoškou hodíte na tuhle šeredu trochu make-upu a pěkné šaty, že se z ní stane královna plesu? Myslíš si o sobě, že jsi hodná sudička, nebo co!" smála se Katka falešně.

Sylva se pochopitelně šíleně naštvala a málem Kačeně skočila do úsměvu, ale já jí zachytila za loket. "Jo, máš pravdu. Možná jsem ošklivá, možná nemám tak svělý hadry jako ty. Ani nemám spousty peněz, které by mi tatíček ochotně posílal na účet, ale nejsem taková mrcha jako ty! Zesměšňovala jsi mě celou dlouhodou dobu. A víš co? Teď se ti směju já. Jsi trapná! Chodíš s nosem nahoru jen proto, že tvůj pravý obličej je schovaný za tunou líčidel. Kdybys smyla ty kila pudru, možná bychom měli novou třídní ošklivku.." vyřvala jsem ze sebe z plných plic. Nevím co se to semnou stalo, ale prostě jsem jí vlepila obrovskou facku, jen to mlasklo. "To máš za tu čubku," dodala jsem s ledovým klidem a odpochodovala z místa činu jako vítěz. Cítila jsem na sobě stovky pohledů. Pobavené, pohoršené, napjaté, nevěřícné i děkovné. Dokázala jsem se postavit Katce a dokonce jí i uzemnit. Byla jsem na sebe hrdá.

"Míšo, to bylo skvělý!" slyšela jsem Rosťův nadšený hlas. "Nejen, že vypadáš úžasně, ale taky jsi úžasně trefila Kačenu, díky!" objal mě kolem ramen.

"A já děkuju, že ses mě zastala," objala mě i Sylva.

"A já Ti děkuji, za to, že jsi," zvolal někdo. Otočila jsem se a spatřila Jakuba. Nejkrásnějšího kluka na plese. Opět ten jeho roztomilý rozcuch a sladký úsměv na tváři. Chytl mě za ruku a vedl mě ven ze dveří. Když jsme se mlčky procházeli po školní zahradě, přehodil přeze mne své sako a sám zůstal jen ve své padnoucí fialkové košili.

"Víš, chci ti už dlouho říct, že jsi skvělá, hodná a moc chytrá holka. Když jsi ke mě začala chodit na doučování z matiky, myslel jsem si, že tě doučím co je třeba a už s tebou nepromluvím, ale ty jsi mi ukázala, že jsi jiná než ostatní. Neřešíš hlouposti, jsi přirozená a to se mi na tobě líbilo. Začal jsem tě brát jako prima kamarádku, ale na tom brusláku jsem zjistil, že tě mám vlastně hrozně moc rád," začervenal se a špičkou boty si pohrával s kusy sněhu.

"Nevím, jestli jsem holka, kterou hledáš. Jsi chytrý a krásný. Já jsem možná chytrá, ale krásná.." sklopila jsem oči.

"Jsi nádherná. Jsem Sylvě vděčný za to, co udělala. Ne proto, že by ses mi předtím nelíbila, ale ukázala ti, že jsi vlastně hrozně přitažlivá a hezká. Zvedla ti sebevědomí a za to jsem rád. Byla jsi pořád smutná a zakřiknutá, dneska jsi se opravdu bavila a já z tebe nemohl zpustit oči," upřeně se na mě podíval a chytl mě za ruce. "Chtěl bych tě udělat šťastnou," chytil mě kolem pasu a přivinul si mě k sobě. Sklonil se ke mě a naše rty se spojily. Nějakou dobu trvalo než pootevřel ústa a vklouzl svým jazykem do těch mých. Pohrával si semnou tak lehounce. Byla to nádhera, cítila jsem, jak mi buší srdce a toužila po tom, aby ten okamžik nikdy nezkončil. Chtěla jsem ho líbat už napořád....

9. kapitola - Sylva řádí

Tue, 29 Nov 2011 12:40:19 +0100

Samotný silvestr byl celkem velká nuda. Přijela k nám babička, aby nemusela být na Nový rok sama. Seděli jsme tedy všichni doma na pohovce a sledovali hloupé televizní pořady plné ohraných vtipů a scének, které jsme všichni viděli nejmíň tisíckrát, protože světlo světa spatřily už v letech dávno zapomenutých. Spořádala jsem nejmíň dva tácy různě zdobených chlebíčků a jednohubek, k tomu jsem přidala pár zbylých kousků cukroví a o půlnoci to vše zapila šampaňským. Následoval spánek. Tak nudný Silvestr. Chtělo se mi až brečet, když jsem pomyslela na ostatní spolužáky ze třídy, kteří slaví někde se svou partou, zábavu mají v plném proudu a muziku puštěnou na plné pecky. Já tady mezitím ležím v posteli, a to neodbylo ještě ani půl jedné v noci. Sylva s Jakubem jeli se svými kamarády na chatu, kde budou slavit až do rána. Pozvali mě i Rosťu, ale musela jsem odmítnout. Vím totiž, že by mě naši nepustili.

Když jsem se probudila, opět jsem si vzpomněla na nudnou novoroční oslavu. ,Jak na Nový rok, tak po celý rok!´utrousila jsem si sama pro sebe naštvaně a kopla do nohy postele. "Zatraceně!" sykla jsem a mnula si palec u nohy.

"Co to tady vyvádíš? Pojď radši snídat," houkla na mě mamka ode dveří.

U snídaně jsem našim vysvětlila, že dnešní den je pro mne velice důležitý a budou mě muset na školní Novoroční večírek pustit, i kdyby tisíckrát nechtěli. Dala jsem si záležet na výčtu všech akcí, které jsem díky nim prošvihla. Pustili mě na Šluskolonu, kde mi ovšem sami dělali osobní ostrahu. To byla panečku akce...

Nakonec teda svolili, jen s tou podmínkou, že mě Rosťa dovede v pořádku domů, a to přesně v jednu hodinu v noci. Prvně trvali na půlnoci, ale po asi hodinovém přemlouvání jsem dosáhla svého.

Přesně ve tři odpoledne jsem si to šinula dlážděnou cestičkou rovnou ke Klímovic rodinnému domu. Byla jsem se Sylvou domluvená, že se přijdu chystat k ní a pak společně vyrazíme. Sice jsem nedokázala pochopit, proč jsem měla přijít už ve tři, když školní Novoroční ples měl začít až v sedm hodin večer a příprava by mi zabrala maximálně hodinu a to i se sprchováním a foukáním hlavy, ale nakonec jsem to zjistila....

"Tohle je moje kámoška Darča," Sylva mi nadšeně představila malou dívku s růžovým pramenem ve vlasech. "Je to kadeřnice. A je fakt dobrá, nemusíš se ničeho bát," mrkla na mě spiklenecky a mě pořád nedocházelo, čeho bych se měla obávat. Došlo mi to, až když jsem seděla na židli, přikrytá takovou tou stříbrnou plachtou, ve které jsem si připadala jako člen vesmírné expedice a Darča mi patlala na hlavu něco mazlavého, co neuvěřitelně smrdělo. Holky se na sebe stále významně usmívaly, jedna druhé radily a já musela s tím svým děsem v očích vypadat jako pokusný králíček.

"Teď půl hoďky počkáme a pak to můžeš jít smejt," poradila mi Darina a sama si šla umýt ruce od páchnoucí barvy na vlasy. Po určené půl hodině jsem se na Darčinu radu odebrala do koupelny a vlezla si do sprchy, abych smyla i zbytky vlasů, které mě na těle nepříjemně kousaly. Holky zakryly veškerá zrcadla v pokoji i v koupelně velkým kusem prostěradla, takže jsem nemohla zjistit, co mi na hlavě spáchaly za novinky. Neměla jsem ani v úmyslu to nějak zjišťovat, byla jsem ráda, že půjdu na Novorční ples se svou novou skvělou kamarádkou.

"Teď to vysušíme fénem a vyžehlíme pomocí této žehličky," vysvětlovala mi postup Darina. "Máš kvalitní vlasy, ale trochu nepoddajné, proto jsem je trochu prostříhala a zarovnala. Potřebovaly to jako sůl, konečky jsi měla úplně vysušené. Přírodní barvu máš trochu nudnou a nezajímavou, taková špinavá blod. Se Sylvou jsme se dohodly, že jako pravá blondýnka budeš nádherná. Nemusíš se bát, zvolila jsem pěkný přírodní odstín, žádnou umělinu," pokračovala ve výkladu a já se nestačila divit. "Abychom nabyli objemu, hodila jsem tam několik světlých pramenů pomocí zesvětlovače. Teď to chce trochu tužidla a podfoukat."

Když holky dokončily můj účes, jehož příprava trvala snad hodinu a já myslela, že mi upadne hlava, jak mě bolelo za krkem, Sylva se zeptala: "Tak ukaž, jaké šatičky sis donesla?" a já na její povel vytáhla z batohu mé jediné šaty klasického střihu. Bílé, se splývavou sukní, délka pod kolena. K tomu klasické černé lodičky.

"Rozhodně ne, ne.." držela se Sylva za bradu a obcházela šaty, ležící na posteli, kolem dokola. "V tom tě nepustíme. Neuraž se, ale tohle už je trochu z módy," usmála se na mě omluvně a Darina jen mlčky přikyvovala. Připadala jsem si, jako bych udělala něco děsně protiprávního. Sylva otevřela svou obrovskou skříň a začala se přehrabovat v hromadě krásného oblečení. "Mám je!" vykřikla vítězoslavně a nad hlavou držela černý kus hadru. Alespoň to jako hadr vypadalo, než jej rozložila, vedle toho mého bílého skvostu, na postel. Byly to černé šatičky z přiléhavé látky. Neměly ramínka, zato kolem pasu ohromně široký šedý pásek.

"Jsou děsně krátké," snažila jsem se je poposunout níž ke kolenům, jelikož jejich délka dosahovala něco málo pod zadek.

"Nechej toho, ještě je vytaháš. Máš perfektní nohy, Míšo. Nesnaž se pořád schovávat svoje přednosti," upozornila mě Sylva zvýšeným hlasem, ale následně se zasmála a spolu s Darčou mě usadily na židli a začaly mi na obličej patlat všemožné krémy a make-upy, stíny a pudry. Sama jsem neuměla polovinu těch věcí pojmenovat.

"Ty máš rovnátka, no to je roztomilý," rozplývala se Darča a bylo to snad poprvé, co mi někdo něco takového řekl.

"Roztomilé? Spíš nechutné, vypadám jako Robokop," zamračila jsem se.

"Kolik celebrit nosilo rovnátka, hm? A jak jim to s nima slušelo," přesvědčovala mě Sylva.

"Jenže já nejsem žádná celebrita," zasmála jsem se.

"No, myslím, že změníš názor, až se uvidíš..." řekly holky málem jednohlasně.

"To jsou čočky na oči, nemusíš je nosit, ale pro dnešek si je vem, ať to krásné líčení neschováš pod brýle," podala mi Sylva miniaturní krabičku.

Když ze zrcadla odhrnuly prostěradlo, abych si mohla vyzkoušet nasazení očních čoček, málem jsem se lekla. Malá, kudrnatá, brýlatá a nevýrazná Ošklivka byla fuč. Místo toho tady stála půvabná blondýnka s dlouhýma rovnýma vlasama a nádhernýma velkýma očima. Černé šaty podrthly mé ženské křivky, díky podpatkům jsem získala i dlouhé štíhlé nohy a já si najednou připadala hrozně krásně.

"Nebul, rozmažeš si řasenku a já už tě znova líčit nebudu, jdeme se s Darčou taky nachystat," mrkla na mě Sylva a já jen poslušně polkla příval slz a obrovské dojetí.

Když jsme pak společně vyrážely do večerních ulic, byly jsme tři sexy kočky. Nikde ani památky po ušlápnuté holce, která nemá kapku sebevědomí. Uvědomila jsem si, že krásná může být každá slečna mého věku, pokud si uvědomí své přednosti a bude se je snažit podrthnout. A Sylva s Darčou dokázaly nemožné. Udělaly ze mě krásnou holku během pár hodin. Změnili sedmnáct let nudného a zašedlého života jako mávnutím kouzelného proutku...

8. kapitola - Silvestrovské bruslení

Mon, 28 Nov 2011 16:07:26 +0100

Hned po probuzení jsem kontaktovala Rosťu, aby počítal s předem domluveným bruslákem spolu se Sylvou a Jakubem. Rosťa se sice trošku zarazil, když jsem mu objasnila, kdo že bude náš doprovod, ale žádné námitky neměl a tak jsme už v deset hodin ráno čekali na náměstí, až krásní Klímovic sourozenci dorazí.

Sylvě to opravdu slušelo. Určitě upoutala nejedny mužeské oči. Její snědá pleť se krásně vyjímala ve sněhobílé čepici. Na sobě měla krátký kabátek a vypasované džíny, které dokonale obkreslily její štíhlou postavu. Jakub nezklamal. Jako obvykle dorazil ve své sportovní bundě. Místo krásného rozcuchu si na hlavu narazil značkovou čepici. Stejně vypadal pořád fantasticky. Pořád jsem nedokázala pochopit, proč se tak dokonalá sourozenecká dvojce, která do vínku pobrala snad více krásy., než všichni návštěvníci venkovního kluziště, zahazuje s náma. Ačkoliv i já mám sportovní soupravu, nevypadám v ní ani z daleka tak dobře. Rosťa s tím svým pleteným kulichem od babičky, ze kterého mu navíc trčelo jedno ucho. Vypadali jsme vedle nich jako chudí příbuzní. Ale co, pomyslela jsem si. ,Není to žádná módní přehlídka. Ze mě se nikdy nikdo nepoloží na zadek, tak proč nad tím furt přemýšlím.´

Na to, že rtuť teploměru klesla až pod mínus deset stupňů, bylo skvěle. Sylva je opravdu skvělá holka. Nasmály jsme se až běda. Nikdy jsem si s žádnou slečnou tolik nerozumněla. Je krásná, chytrá a zábavná. Ani jednou jsem neměla pocit, že se nade mnou povyšuje nebo se mi posmívá. Došlo mi, že jsem si našla novou skvělou kamarádku.

Větší starosti mi ovšem dělalo druhé Klímovic dítě. Jakub.

Nedělalo mi problém se s ním kamarádit. Problém byl v tom, že jsem to kamarádství začala vnímat trochu jinak. Cítila jsem, jak mi poskočilo srdce, kdykoliv se mne dotknul. Když se zasmál, byla jsem najednou taky šťastná a chtěla jsem, aby mu z jeho krásných úst nikdy úsměv nezmizel. Bože, já se zamilovala.

Když jsme zjistili, že bruslíme více jak dvě hodiny, s námahou jsme zuli neforemné brusle a v prvním stánku s občerstvením jsme si dali vynikající hotdog a šálek teplého čaje, který nám do promrzlých tváří vrátil živou barvu.

"Brácha se ti líbí?" zeptala se mě Sylva, jako by se nechumelilo, když jsme procházeli kolem výloh se sportovním náčiním a kluci se ztratili z dohledu.

"Ne, to vážně ne!" vyhrkla jsem ze sebe.

"Nekecej, to se pozná," mrkla na mě.

"To jde tak moc vidět?" zastyděla jsem se a špičkou boty udělala ve sněhu stopu.

"On si toho určitě nevšiml, ale ty mu taky nejsi lhostejná, si myslím," usmála se tak nějak tajemně.

"To asi těžko. Co by na mě viděl. Podívej se na mě, jak vypadám. Nejsem krásná jako ty, jsem Ošklivka," hrnuly se mi do očí slzy, které jsem se snažila potlačit.

"Nebul. Zítra příjdeš k nám. Mám pro tebe překvapení. Pak spolu vyrazíme na Novoroční večírek do kulturáku. Taková akce, jako ples, je to nejlepší, co může na Nový rok být." opět na mě povzbudivě mrkla a pak jsme společně dohnaly kluky, kteří ještě stále obdivovali obsah sportovní výlohy.

7. kapitola - Doučování

Wed, 23 Nov 2011 20:00:00 +0100

Od soboty jsme měli Vánoční prázdniny. To je ale pohodička. vyspávání až do oběda, koukání na telku, vysedávání u počítače, nicnedělání. Prostě nuda. Sem tam jsme se s Rosťou domluvili třeba na bruslák, ale jinak to stálo za starou belu. Nedělní Štědrý den byla naprostá rutina. Ráno jsme snědli vánočku, pak jeli k babičce, abychom si navzájem vyměnili dárky. Ve čtyři jsme byli doma, máma smažila řízky z kapra a my s tátou pouštěli ve vaně lodičky z vlašských oříšků. V pět už jsme seděli u stolu, táta naši štědrovečerní večeři zahájil svým každoročním projevem o lásce a rodině, o štěstí a přátelství a potom jsme se pustili do jídla. Zapálená svíčka uprostřed stolu, vánoční koledy hrály v pozadí. Vánoční klasika. Po jídle jsem sfoukla svíčku a čekala až táta pod stolem nahmatá cínový zvoneček a "nenápadně" nahradí příchod Ježíška. "Už je tu, holky, běžte si umýt ruce a já se jdu podívat, jestli už Ježíšek odešel," řekl táta trochu infantilně tlumeným hlasem. Dělají, jako by mi byly čtyři. Když jsme došla ke stromečku, spatřila jsem hromadu balíčků. Ještě jsem pod stromek přidala dárečky, které jim nechal Ježíšek zase u mě v pokoji. Pak taťulda podával jednotlivé balíčky a my si je postupně otvírali. Dostala jsem dvě knížky, do jedné z nich jsem se pustila už ten večer před spaním, pyžamo, ponožky a kalhotky. Taková každoroční klasika, která pod stromkem nikdy nechybí. Nějaká ta kosmetika a hodinky. Ty mě moc potěšily. Jsou to přesně ty, které jsem si přála. Měla jsem radost i z obrovského atlasu světa, ke kterému byla přibalena i velká kniha informací o všech státech. Velký balíček mi do šatníku přidal i hezký kabátek s kožíškem a vysoké kozačky, které se k němu perfektně hodily. Takže super. Naprosto spokojení jsme se odebrali k televizi a s plnou pusou domácího cukroví jsme sledovali Tři oříšky pro Popelku.

Druhý den jsem s velkou sbírkou sešitů a novým atlasem v podpaží mířila do Ladovy ulice, kde stál dům rodiny Klimšovy. Než jsem zmáčkla zvonek od domovních dveří, stihla jsem se třikrát otočit na patě, ale nakonec jsem sebrala veškerou odvahu a zvonek zmáčkla. Nepřišel mi otevřít Jakub, ale ta hezká hnědovláska z páteční šluskolony. Dnes už ovšem neběžela v podpatkách a kraťoučkých šatičkách, ale v červených teplácích a vytahané baseballové mikině. Stejně byla půvabná.

"Ahoj, ty budeš Míša. Já jsem Sylva" usmála se na mě dívka a otevřela mi dveře od branky. "Všichni ještě spěj, ale klidně pojď dál. Kuba šel do sámošky pro rohlíky, ale za chvíli příjde," mrkla na mě a začala mi pomáhat z mého nového kabátu. "Moc pěkný kabát, nový?" usmála se zase a já jen přikývla, že jsem ho dostala na Vánoce. Zavedla mě do kuchyně, mimochodem nádherné a obrovské a začala mi vařit švestkový čaj. Chvíli jsme si povídaly, než se Jakub dotrmácel ze sámošky. Musím uznat, že byla vážně moc milá. Od té doby jsem jí už nikdy v domě neviděla.

"Promiň, že jsi musela čekat," omluvil se Kuba, zatím co já se rozhlížela po jeho pokoji. No ne, má obrovskou postel, na té se asi s Kačenou vyřáděj. Michalo, zase ty tvoje představy, fuj. Má docela velkou knihovnu, to bych do něj neřekla. Vypadá jako nějaký frája, a přitom má v pokoji knížky o letadýlkách, autech a dinosaurech. Všiml si, že koukám na výběr jeho knih. "Heh, ty jsou z dob mého dětství. S taťkou jsme lepili modely docela často. Někdy v nich ještě zalistuju," upřesnil. Bez dlouhého vykecávání jsme se pustili do doučování matiky. Probírali jsme ty zpropadené funkce. Lineární a kvadratické a exponenciální. Díky naší matikářce Řeholcové jsem v tom měla slušný zmatek, všechno učivo plete dohromady. Nehledí na pomalejší část třídy a je tak přísná, že se nikdo neodváží na nic zeptat. Jakub mi to ale skvěle vysvětlil. Všechno se mi zdálo jasnější. Když jsem nečemu nerozumněla, zeptala jsem se a on mi to vysvětloval znovu a znovu.Opravdu jsem měla za dvě hodiny všechny druhy funkcí v malíčku. Já mu za to vypracovala každý den jeden referát a své vědomosti jsme si jakoby vyměňovali. Nikdy jsme se nebavili o ničem jiném, než o škole. Až poslední den našeho doučování, kdy mi dokonale vysvětlil učivo celého pololetí.

"Tak, teď bys měla z pololetky dostat jedničku a na vízo můžeš mít klidně dvojana," usmál se Jakub a začal sklízet tužky a papíry do šuplíku.

"Díky moc! Teď jsem ze všeho o moc chytřejší," poděkovala jsem a balila si všechny učebnice a sešity do baťohu.

"Tak, já už nebudu zdržovat, děkuju moc za čaj a za tu matiku, bylo to fajn," opět jsem děkovala a opravdu byla vděčná.

"Kam bys spěchala? Chtěli bychom tě se ségrou pozvat na silvestrovské bruslení, co ty na to?" podíval se na mě napjatě a já vlastně neměla proč říct ne.

"Ty máš ségru?" podivila jsem se.

"No jasně, kdo myslíš, že byla ta holka, co ti první den otevřela. Naše vrátná?" zasmál se svému vtípku.

"Myslela jse, že je to tvá holka," pokrčila jsem rameny.

"Holka? No, to bys tomu dala.." začal se hlasitě smát a hrozně mu to slušelo.

"Takže pořád chodíš s Katkou Mrázkovou?" zeptala jsem se jakoby nic.

"Né, já s ní nikdy nechodil. Naši se přátelí s jejich rodinou a dohodili mě Kačeně jako partnera. Musel jsem, i když jsem nechtěl. Jinak ji nemůžu ani vystát. Je protivná a úplně si mě přivlastnila. Však jí ségra na šlusce dala pěkné kapky," vysvětlil mi a pak se dal do vyprávění příběhu, jak jí Sylva, jeho krásná sestra, dala co proto. Prý jí do obličeje chrstla pití, když se Katka chvástala, že s Kubou chodí a ztrapňovala tam jiné holky. A pak jí do očí řekla, že je chudinka. Katka se prej rozbrečela a utekla domů. Sylva se mi začíná čím dál tím víc líbit - pomyslela jsem si.

6. kapitola - Vánoční Šluskolona (druhá část)

Tue, 22 Nov 2011 20:00:00 +0100

DRUHÁ ČÁST

Sehnat svatební šaty do čtyř dnů se zdá jako velká dřina, ale naštěstí má moje máma menší konexe v jedné z místních půjčoven šatů. Pracuje tam totiž její bývalá spolužačka z gymplu - Iveta. Ivetka, jak jí mamka nazývala, mi dala možnost vybrat si z nepřeberného množství, které jsme s mámou zkoušely snad dobré tři hodiny. Nakonec jsem se rozhodla pro šaty s korzetem a splývavou sukní, která vypadala přímo báječně. Vynikla v nich má štíhlá postava a korzet si dal záležet na výstřihu. Prsa krásně pozvedl a zdůrazňoval, že narozdíl od mých spolužaček, mám co ukázat.

V pátek na mě máma čekala už ve dveřích s hřebenem v ruce. "Dělej, Míšo! Musíme začít," komandovala mě, když jsem si v pohodičce sundala kabát a mířila do kuchyně pro něco k snědku. "Ježiš, mami," protočila jsem oči v sloup, "Nestresuj, jo? Večer mi učešeš nějaký culík, oči přetřu řasenkou a hotovson," mávla jsem rukou a z ledničky vyndala jogurt.

"Jak chceš, ale pak si laskavě nestěžuj, že mezi ostatníma holkama vypadáš jako ošklivka," vyštěkla na mě mamka a hřeben mi vrazila do ruky. "Večer se mi nebude chtít, tak se učeš sama!" dodala a odkráčela k tátovi do obýváku. Díky mami, to bolelo.

"Dělejte, baby jedny," stepoval táta před dveřma, v ruce držíc klíčky od auta. "Marie, chystáš se už dvě hodiny, měl bych ti připomenout, že tancovat jde mladá, ty budeš sedět."

"No dovol, až skončí jejich program, bude volná zábava a tančit půjdu, i kdybych měla jít sama," zvedla máma nosík a začala si obouvat lodičky se stříbrným páskem. Musím uznat, že jí to moc slušelo, vypadala líp, než já. Máma mě chtěla učesat, to já se musela vzpouzet. Ale co, i kdyby mi na hlavě vytvořila nejnovější účes Angeliny Jolie, nikdo by se na mě ani nepodíval. Takže můj obyčejný drdůlek mi bohatě stačil.

Nestačil. Poznala jsem to hned, jak jsem vešla do velkého sálu. Čekal tam na mě, kromě Rostíka v předepsané červené kravatě, i docela obrovský šok. Všechna děvčata měla dokonalé make-upy, účesy alá komtesa, nabírané sukně zdobené všlijakými výšivkami, perličkami a zdobením. Vypadala jsem jako babiččina třená bábovka a ony jako čtípatrový svatební dort. Skvěle to začíná. Myslela jsem, že ty šaty ze mě udělají alespoň částečnou krasavici, ale přitom mě úplně potopily.

"Čáu, málem jsem tě nepoznal, vypadáš dobře," hlaholil Rosťa už z dálky a na jednu nohu viditelně kulhal. "Dneska si zatančíme alespoň pár tanců, ať z toho taky něco máš," usmál se na mě, ale já měla stejně po náladě. Co jsem si ksakru myslela. Že si navleču bílé šaty s korzetem a všem se zatají dech nad mou krásou? Jsem pitomá.

Rodiče se usadili a rozhostilo se ticho. Zpustila se tichounká hudba a my se začali stavět do první taneční formace. Paní Waissová rodiče srdečně přivítala svou nádherně připravenou a propracovanou řečí. Rodiče nestačili zamačkávat slzy, jak to bylo dojemné. Někdo v davu začal nahlas smrkat - můj táta. Paráda. Ostuda jak Brno. Naštěstí se rozezněla hudba a my začali tančit. Rostík byl docela fešák. Všichni kluci byli najednou takoví urostlí a vyžehlení. Holky jako princezny. Výzdoba přesně vystihovala vánoční atmosféru. Všichni byli příjemně naladěni, jen já byla kyselá jako citrón. Když jsme předvedli tango, mazurku, salsu, polku a valčík, nastalo rušno, jelikož byla před námi první pauza.

"No, máte to skvělé, děti. Moc vám to sluší," rozplývaly se maminky nad svými dětmi. Jen máma musela opět rýpnout:

"Usmívej se trochu na tom parketu, vypadáš jako nafouknutá bublina," kroutila hlavou. Pak ale dodala, že Rosťa je fešák a moc nám to spolu sluší. To jsem fakt slyšet nepotřebovala.

Rozhlídla jsem se po sále a všimla si rodiny Klímovy. Maminku má Kuba moc pěknou, táta taky fešák. Sedí vedle rodičů od Katky Mrázkové. No ta její matka má ale šlehu. Na sobě zlatými flitry vyšívané šaty, kolem ramen šál z nějakého chlupatého zvířete, na nohou zlaté střevíce. Sedí jako páv, brada hrdě vztyčená. Něco jako pozor - já jsem někdo. Katka je opět obklopena bandou nejhezčích kluků. Zobou jí z ruky jako slepice. Neměla bych se tam tak čubrnět, ještě si mě všimnou - napomenula jsem samu sebe. Když jsem se ale podívala zpátky, všimla jsem si, že Jakub dívá mým směrem. Pane bože, doufám, že si nevšiml, jak jeho rodinu rentgenuju očima. Sedí tam jak největší frája, jednu ruku v kapse, tváří se nezúčastněně a hlavně - nedosažitelně. A při tom kouká na mě? Haha, Michalo, ty blbko. Moc si nefandi. Copak víš, kdo sedí za tebou a stojí tomu hezounovi za pohled? Ty to určitě nejsi. Uklidňovala jsem se v duchu, ale při tom si tak nějak přála, abych to byla právě já, na koho kouká. Najednou Jakub zvedl ruku a s pusou, ještě před chvílí sklesle semknutou do tenké čárky, teď rozevřenou od ucha k uchu a mával jako pominutý. On mi mává? Už už jsem natahovala ruku, že mu zamávání oplatím, když se k němu přiřítila nějaká holka a skočila mu kolem krku. Ježiš, takovej trapas. A já si celou dobu myslela, že čumí na mě..a že mi dokonce mává, no já jsem ale koza. Pleskla jsem se do čela a radši si lokla ze zelené lahve plné perlivé mattonky. "Míšo, chovej se a nalej si to do sklenky," opět mě buzerovala máma. Nevnímala jsem a dál jsem pozorovala onu idilickou Klímovic rodinku. Holka, která se právě přidala do jejich společnosti měla krátké modré šatičky do půlky stehen, semišové lodičky s vysokánskými podpatky v ruce malinké psaníčko. Celkově to byla obrovská kočka. Tmavovláska s vlasy až po pas, vysoká, štíhlá. Kateřina Mrázková utřela. Ha, ha.. já jsem ale mrcha. Po jejím příchodu se u Klímovic stolu rozproudila debata a zábava. Jakub najednou vypadal spokojeně. Usmíval se, a už to nebyl ten bručoun, jako před chvílí.

Další část večera probíhala docela v poklidu, dotančili jsme zbývající tance, poté nastal tanec s našimi tatínky a s tatínky našich partnerů. Konečně přišla i volná zábava. Tedy konečně pro mou mámu. Od té doby jsem naše totiž spatřila jen dvakrát. A to u baru a pak až v autě, při cestě domů. Máma to totiž parádně rozbalila na parketě. Musím uznat, že vedle ní stará Mrázková vypadala jako totální dřevo. No vida, jak ta naše máma umí ve svých pětačtyřiceti blbnout. Táta si dokonce povolil kravatu. No ti vypadaj. Usmála jsem se sama pro sebe a bavila se s Lídou a Mončou po svém.

6. kapitola - Vánoční Šluskolona

Mon, 21 Nov 2011 11:30:52 +0100

PRVNÍ ČÁST

Zklátila mě podzimní chřipka, a tak jsem místo chození do školy ležela doma. Docela mi to bodlo. Při představě, že chodím do školy a koukám se na ten výtězoslavný obličejík naší nádherné Kateřiny Mrázkové, se mi zvedají vlasy na hlavě. Nechci ji už ani vidět. Ten výstup na záchodech v kulturáku bych nejraději vymazala ze své paměti. Určitě to už rozkecala celé škole. Místo, abych se nechala zesměšňovat, jsem si hověla doma. Do školy jsem se vlastně dostala až těsně před vánočními prázdninami.

"Kdo se to uráčil do školy?" začala si Lída sklízet věci z mé poloviny lavice.

"Tady se semnou už moc nepočítalo, co?" nadzvedla jsem obočí.

"Ále, víš, že jsem bordelář. Když jsi tu nebyla, dopřála jsem si větší komfort," uchychtla se a mě bylo jasné, že určitě nekecá, protože jsem zpod lavice vyndala nahryznuté jablko a čtyři kelímky od horké čokolády. "No, ale nemusela sis z mé půlky lavice dělat odpadní jámu," dodala jsem trošku s kritickým přízvukem, ale Lída už mě nevnímala, protože s holkama cosi horlivě probáraly.

"Takže, všechno bude v duchu Vánoc. Holky budou mít bílé šaty a kluci černá kvádra a červenou kravatu. To je povinné," zahlaholila Monča a zasnila se.

"Povinné? No, tak to v žádnym případě!" utrousil nakvašeně Milan.

"Hele, dej si voraz blbečku, na tvůj názor se nikdo neptá, takže pokud nebudeš mít červenou kravatu, nemusíš chodit!" vycenila zuby Monika a tvářila se hrozně bojovně.

"Co to řešíte, holky?" snažila jsem se vložit do diskuze, ale jelikož mě nikdo nevnímal, šla jsem si do automatu koupit Marsku.

"Ahoj, Míšo," ozvalo se za mnou, když jsem se snažila z automatu vylovit výdavek z dvacky. Prudce jsem se otočila a spatřila Jakuba Klímu - nejhezčího týpka ze školy. Když jsem jen kývla hlavou a nevydala ze sebe ani hlásku, docela ho to překvapilo, ale já kvůli němu nemínila mít problémy.

"Chtěl bych se omluvit. V tanečních jsem se choval jako kretén," sklopil oči a já nemohla uvěřit tomu, že to myslí vážně. Jenže ono to tak opravdu vypadalo.

"V pohodě, já jsem zvyklá," mávla jsem rukou a už vítězoslavně držela čoko tyčinku v ruce.

"Slyšel jsem, že jsi dobrá v zemáku," nadhodil další téma k hovoru.

"No, jak se to veme," rozbalila jsem tyčinku a těšila se, až mi ten otravný fešák dá pokoj a já se budu moct zakousnout.

"Potřeboval bych vypracovat pár prací. Nějaké referáty, prezentace a tak," koukal se někam do strany a šklábal se nervózně ve vlasech. Vypadal dokonale...

"No, a co já s tím?" kašlala jsem na něj a do Marsky se nedočkavě zakousla.

"Kdybys mi je vypracovala. byl bych ti moc vděčný. Nechci tě nějak obtěžovat, ale zemák mě děsně nebaví. Jsem spíš na tu matiku a počítače, víš," sklopil hlavu ale pohled upíral pořád na mě. Už jsem na něj chtěla zpustit, že by mě chtěl jenom využít k tomu, aby se válel doma na gauči a válel si šunky spolu s tou svojí milovanou Kačenou, zatímco já bych mu vypracovala všechny práce, samozřejmě na jedničku, jenomže se mi v hlavě zrodil takový malý nápad.

"Jen tak pro nic za nic referáty nevypracovávám," pokrčila jsem rameny rozhodně.

"Chceš peníze?"

"Nechci peníze. Já ti vypracuju referáty ze zemáku a ty mě budeš na oplátku doučovat z matiky," usmála jsem se výtězoslavně. "Na vysvědčení mi hrozí trojka a jestli chci za dva roky dobře odmaturovat, musím se snažit. Docela v tom plavu," vysvětlila jsem narovinu a čekala, že Jakub se z mé nabídky nějak šikovně vykroutí, ale docela mě překvapil.

"Tak platí," podal mi ruku a tím stvrdil naši dohodu.

"Máš čas třeba přes Vánoční prázdniny? Teď bude Šluska, toho už bychom moc neprobrali, ale pak máme volno třeba celé dva týdny," navrhnul mi sebejistě termín.

"Tak fajn, od příštího pondělí," pokrčila jsem rameny na důkaz toho, že je mi to fuk.

"Tak u mě v 10 ráno. Doufám, že nezaspíš," mrknul na mě a utíkal do třídy, protože se spustil řinkot zvonku.

Najednou jsem si uvědomila, že budu každý den chodit domů k Jakubovi Klímovi. Ale co, aspoň se načím matiku. A v Pátek je Vánoční šluskolona. Půjdeme tam s Rostíkem. Pár tanců zvládne i s zinkoklihem na noze.

Nový začátek..

Tue, 15 Nov 2011 19:10:57 +0100

Snila jsem o tobě,

snila jsem o nás dvou,

teď ležíš v chladném hrobě,

a já pláču nad tebou.

Tvé polibky mi schází,

Tvé krásné oči oplakávám,

Jako když nůž do srdce vrazí,

Tak já najevo svůj žal dávám.

Jak krátký byl život tvůj,

A jak dlouhý bez tebe bude můj,

Chci tě zpátky stůj co stůj,

Bez tebe nenávidím život svůj.

Proč se to muselo stát?

Co hroznějšího mi mohl osud dát?

Nechal si mě tu samotnou,

S duší bolavou, duší zničenou.

Jak mám mít svůj života ráda,

Radši bych zemřela, i když tak mladá.

Můj život bez tebe je jako na srdci kamení,

Lepší je ukončit takové trápení.

Voda se zdála klidná a vítr tiše šuměl, když narážel do korun bohatých stromů.

Stromy tak silné a pružné,

Voda tak živá a chladná zároveň,

Chladná jako ty.

TY! jenž ležíš a o nás dvou sníš,

Nikdy se však již neprobudíš.

Já vydám se hledat tebe,

Na lepší břehy,

snad dřímáš tam, kde tomu říkají nebe,

snad budeš tam, abys mi dal kus tvé něhy.

Je mi zima,

Hrozná zima…

5. díl - Smím prosit?

Wed, 02 Nov 2011 19:00:00 +0100

"Bolí to moc?" stála jsem nad nad postelí, kde se placatil Rosťa s nohou v gypsu.

"V pohodě. Jsme v těláku hráli fotbal a já jsem nějak nešikovně našlápnul," mávl rukou nad svým zraněním.

"A za jak dlouho ti to sundají?"

"Nevím, říkal něco o dvou tejdnech. Akorát nebudu moct do těch tanečních," podíval se na mě provinile, ale co jsem měla dělat, schválně si tu nohu určitě nevyvrtnul. Usmála jsem se na něj a pak mu líčila, jak to na slavných tanečních včera vypadalo.

"Ta Kačena je pěkná kráva," zakroutil hlavou Rosťa. "Neměla sis to tak nechat líbit. Minule se smála mě, teď bude nadávat tobě. Hned bych si jí podal," řekl hrdinsky, "ale nemůžu, chápeš, je to holka," dodal výmluvně. "Příště jí vlep facana."

"Příště už tam nepůjdu," zakroutila jsem hlavou.

"Nebuď hloupá a vykašli se na ni," zatrhnul mi moje rozhodnutí.

"Je to trapné, holky si chcou zatancovat a já je vždycky na jeden tanec vyřadím z kola ven."

"No a, však je to jenom jeden blbej tanec, to přežijou ne."

I když mě Rosťa asi hodinu přemlouval, ať se nenechám odradit, za což jsem mu vděčná, stejně jsem se rozhodla ve středu nejít."

Ve středu ráno jsem zaspala do školy. Stihla jsem si jen vyčistit zuby a převléknout se. Když jsem přiletěla do hodiny, naší sarkastické učitelce dějepisu, Kulhánkové, se nadmula druhá brada a mým pozdním příchodem, o přesně dvacet jedna a půl minuty, se zabívala zbytek hodiny. Spolužáky to velmi potěšilo, takže jsem od mnohých poprvé slyšela nějaké to hezké slůvko. Pouze Kateřina Mrázková na mě vrhala nenávistné pohledy. Nechápala jsem, co jí na mě zase vadilo. V pondělí jsem jí vyhověla jak nejlíp jsem mohla - zdrhla jsem. A dneska tam taky nebudu..

"Co je s Rostíkem?" vyptávala se Lída.

"Vymknul si v těláku kotník a minimálně dva týdny bude mít nohu v gypsu a bůh ví, jestli na to bude moct našlápnout," bědovala jsem, "asi už si nezatančím.."

"Nefňukej a hledej partnera. Nevysolila jsi patnáct stovek za to, abys seděla v koutě nebo tančila s Wajskou," zaklepala si na čelo, ale stejně mě nepřesvědčila. Nemohla jsem jí přece říct, že žádného jiného partnera si JÁ bohužel nenajdu. Ani kdybych prošla celý svět tam i zpět.

Zrovna jsem se doma užírala v depce a cpala se čokoládovými bonbony, když někdo zazvonil na dveře. Vybafl na mě Rosťa oháknutý, jako by se měl za hodinu ženit. Z každé strany se opíral o jednu berli a místo jedné lakýrky měl na noze sněhobílou sádru. "Dělej, oblíkej se nebo příjdeme pozdě!" hulákal na mě a já se nestihla ani nadechnout a už jsme si to šinuli k městskému kulturnímu domu. Já šinula, Rostík za mnou snaživě pajdal.

"Proč se trmácíš takový kus, když stejně nemůžeš tancovat?" divila jsem se.

"Protože když jsem pomyslel na to, že doma beztak sedíš a bulíš, tak jsem to nemohl nechat jen tak. Budu ti dělat garde," mrknul na mě a umál se. Byla jsem najednou hrozně ráda, že ho mám.

"Tak pánové, uchopte své krásné květinky a pokračujeme, musíme stihnout ještě nacvičit náš závěrečný tanec, šluskolona se blíží nepřemožitelnou rychlostí," zatleskala paní Waissová na své miniaturní ručičky.

Sedla jsem si vedle Rosti a rozhodla se přijmout roli diváka, ale najednou ke mě přistoupil Jakub Klíma a nabídl mi své rámě.

"Smím prosit?"

Otočila jsem se a když jsem zjistila, že za mnou opravdu není nikdo jiný, s kým by mohl mluvit, zmohla jsem se na pouhé, "J-j-j-á-á?"

"Ne, asi já!" chytl se za čelo Rosťa a vytlačil mě násilím ze židle. Chytla jsem se opatrně jeho lokte a nechala se odprovodit na parket. Zpustila se hudba a začli jsme se pohybovat po parketě v pravidelném rytmu. Cítila jsem na sobě pohledy všech lidí v sále a dokonce i lektorka si poposunula své růžové brýlky víš na oči, aby jí něco neušlo. Bylo mi hrozně. Každý se jen nechápavě divil, co že to napadlo největšího borce ze školy, když svou kopretinu, dnes v blankytně modrých šatech, nechal sedět v koutě a vyzval na parket nějakou Michaelu Čížovou, i když drobnou a štíhlou, tak stejně nezajímavou a nehezkou holku. Něco v tom muselo být, nějaká sázka nebo mě chtějí jen ponížit. V sále bylo najednou rušno, všichni si špitali a rušili atmosféru lehkého valčíku.

"Slyšel jsem to," začal najednou Jakub, ten krásný kluk ze 4.B

Nechápavě jsem zvedla obočí, ale nedokázala jsem ze sebe dostat ani hlásku.

"No, ten pondělní rozhovor mezi tebou a Katkou," vysvětlil. Opět jsem se zmohla na pouhé "Hh-m-m."

"Chová se jako malá holka. Kdybych to byl věděl, tak do těch tanečních ani nelezu. Už jsem tady po třetí," pousmál se, "Čekal jsem od tebe víc," sklonil hlavu a já ucítila jeho parfém. Tak nádhernou vůni jsem ještě necítila. Podlomily se mi kolena, ale konečně jsem byla schopná reagovat.

"Co jsi ode mě čekal?"

"Že se budeš nějak bránit, vždyť si nemůžeš nechat takhle plivat na hlavu," zakroutil hlavou a já opět ucítila tu vůni.

"A co jsem měla dělat? Holka jako já se nemá jak bránit, nikdo mě nebude brát vážně," začaly se mi hrnout slzy do očí.

"Stačilo by, kdyby ses přestala v jednom kuse litovat."

"Tak hezcí lidi, jako ty tohle prostě nemůžou pochopit," vytrhla jsem se mu a odešla na záchod. Když jsem si oplachovala obličej studenou vodou, aby mi trochu splaskl od těch slz, kterým se nedalo ubránit, rozevřely se dveře a v nich stála Katka.

"Co to mělo znamenat?" uthla se na mě. "Poslouchej, ty jedna malá šeredko. Jestli se budeš kolem Jakuba motat, budeš v pěkném přůšvihu, je ti to jasný?" chytla mě za paži a zaryla mi do ní své umělecky vyzdobené nehty. Pak mě tvrdě odstrčila a přistoupila k zdrcadlu. Vytáhla lesk na rty a začal si drobným štětečkem přejíždět přes kypré rty. "Tenhle tvůj plán jak mě dokonale ztrapnit před celou školou ti nevyšel, protože si na to za týden nikdo ani nevzpomene. Jakub se zase začne točit kolem mě a všechno bude při starém. Bylo mu tě jen líto, to se stává. A teď mazej, chudinko."

Opět jsem se nezmohla ani na slovo. Jsem vážně chudinka.

4.díl - Otevřená zlomenina

Wed, 02 Nov 2011 15:00:00 +0100

Miluju nedělní odpoledne. Po obědě se zavřu do svého království, otevřu si atlas světa a prohlížím si jednotlivé mapy. Vždy mám pocit, že všechno je nadosah mé ruky. Mohu mít vše, co si přeju. Na co jen pomyslím..

Chtěla bych mít sourozence. Připadám si někdy děsně sama a nemám se komu svěřit. Naši mají svých starostí dost, tak proč bych jim měla přidělávat starosti. Možná bych taky mohla být hezčí. Kudrnaté vlasy v barvě slámy a křivé zuby jsou to nejhorší, co mě mohlo potkat. Díky tati, zdědila jsem po tobě opravdu to nejlepší. Po mámě mám tmavě hnědé oči ve tvaru mandle, ale co z toho, když jsou schované za brýlema, které mají ve vínku už 4. dioptrii.

Z mého rozjímání mě vytrhne zvonek ode dveří. Dobelhám se do předsíně a cítím, jak se mi v břiše převaluje, před chvílí spořádané, vepřo knedlo zelo. Aspoň, že můžu spořádat takové porce a zůstávám pořád štíhlá. Z podivných myšlenek mě vytrhl Rosťa.

"Čůs, Míšeno. Nepůjdeme na kolo?" vyhrknul na mě ze startu.

"Teď? Jsem před chvílí obědvala.."nevzrušovala se jeho nabídkou.

"To strávíš po cestě.." přemlouval mě tak dlouho, až jsem svolila, nahodila na sebe bundu a letěla do sklepa pro moje zářivě modré horské kolo.

Jezdili jsme po předměstí a v lesoparku. Pak jsme se vydali cyklistickou stezkou kolem místního rybníku a kochali se krásou městské přírody. Dokonce jsme zahlédli i mladou srnku, jak zběsile utíká přes vypleněné pole. Když nás to přestavilo bavit, slezli jsme z kola a posadili se na okraj rybníkového mola.

"Proč se semnou vůbec bavíš, Rosťo?" napadlo mě najednou.

"A proč bych neměl?" nechápavě se na mě podíval.

"Chodíš semnou na bazén, na kolo, do tanečních místo abys běhal s klukama na hřišti a kopal do balónu."

" Rozumím si s tebou. Jsi chytrá, je s tebou docela sranda, nejsi srab. Někdy jsi sice urážlivá, ale jinak jsi super holka."

"Někdy je asi málo, být super," sklopila jsem hlavu.

"Jak to myslíš?"

"Jsem ošklivá.." cítila jsem, jak mi po tváři stéká slza.

"Řekl jsem, že nejsi srab, tak nezačínej bulet," pomohl mi vstát a jeli jsme domů. Před vchodem jsem mu ještě připomněla, že zítra v pět je další lekce v tanečních a byl pryč.

Večer jsem dlouho nemohla usnout, pořád dokola se mi v hlavě promítal ten rozhovor na molu.

Kde ten Rosťa vězí, už má patnáct minut spoždění. Vztekala jsem se vduchu a pak to čekání vzdala a vyrazila do kulturáku bez něj. Asi se zase někde zdržel a příjde později, napadlo mě. Nezmeškám přeci taneční, kvůli jeho nedochvilnosti.

Jenže nepřišel. Stála jsem v rohu sálu jako opařená, když mi lektorka oznámila, že dneska se budu s někým střídat, když mě vlastní partner nechal na holičkách. Všechny holky nade mnou ohrnuly nos a kluci - ti jak by smet. Do začátku deseti minutové pauzy jsem se prostřídala skoro se všemi děvčaty. Moc se jim to nelíbilo, ale v tanečních nás lektorka, paní Weissová, učí nejen tanci, ale i slušnému chování a tolerantnost je prý jeho základem.

"Hele, zrůdičko, na Jakuba ani nešáhneš, rozumíš?" sykla na mě nenávistně Katka, která měla dneska kanárkově žluté šatičky.

"Já za to nemůžu, ale paní Weissová říkala, že se máme prostřídat," couvla jsem zpátky.

"To by se ti tak líbilo, co. Stará Wajska ať si říká co chce, ale Kuba je můj partner a ty se na něj věšet nebudeš. Ještě dostane nějakou ptačí chřipku," zasmála se vlastnímu vtipu a odcupitala si jako nějaká dáma zpátky do sálu. Chtělo se mi brečet. Proč nejsem dost silná na to, abych jí něco řekla. Proč si vždycky nechám všechno líbit.

Cítila jsem, jak mi v psaníčku vybruje telefon. Zpráva od Rosti: AHOJ MISO, PROMIN, ZE JSEM NEPRISEL, ALE JSEM V NEMOCNICI. VYMKNUL JSEM SI KOTNIK, NIC VAZNEHO, ALE DVA TYDNY SEMNOU NEPOCITEJ..

A já na něj byla naštvaná, chudák Rostík. Najednou jsem se zlobila spíš sama na sebe. Já hloupá husa, co tady vůbec dělám, pomyslela jsem si a utekla domů.

3. díl - Šaty, šaty šatičky

Tue, 01 Nov 2011 15:00:01 +0100

"Nestahuj mi ten pásek tolik," napomínala jsem mamku, když mi pomáhala s přípravami na mou první hodinu tance.

"Jsi hezky štíhlá, tak nechápu, proč bys ten pas nemohla trošku ukázat," odvětila mamka a stuhu kolem pasu na svátečních šatičkách mi přitáhla ještě o centimetr.

"Vždyť se ani nenadechnu," kňourala jsem, ale máma se nenechala odbýt a utrousila něco o tom, že krása bolí. Pomyslela jsem si svoje a šla si obout své naleštěné střevíčky. Přes ramena jsem si přehodila kabát a byla nachystaná k odchodu.

"Kluci se o tebe poperou," usmál se táta a se slzama na krajíčku mě s mámou odprovodili ze dveří. Prej poperou, to se ti povedlo tati.

Rosťa už na mě čekal před domem. Nikdy jsem ho neviděla v obleku a musela jsem uznat, že mu to docela slušelo. Dokonce i vlasy, jindy ledabyle rozcuchané na všechny strany, měl pěkně rozčesané a upravené do pravidelného účesu.

"Ahoj," pozdravila mě Lída, když jsme dorazili před budovu našeho místního Kulturního domu, kde škola taneční pořádá. Seznámila nás se svým klukem Honzou, který se jevil jako sympaťák. Pak už jsme všichni v očekávání hromadně vstoupili do velké haly, kde na nás čekala paní lektorka. Místo vlasů měla útvar podobný květáku a na sobě kostýmek s halenkou posázenou jemnými flitry. Sice trochu excentrická osoba, ale tančit uměla, jelikož hned po úvodním proslovu do nás začala hustit nespočet kroků a otoček, které jak říkala, musíme nejen odtančit, ale i prožít. Rosťa se mi celou dobu akorát plantal pod nohama, ale byla jsem ráda, že tam můžu být. Sice jsem jako obvykle patřila mezi nejošklivější dívky v sále, i přes ty krásné šatičky, které na mě mamka půlhodinu navlékala, ale nevadilo mi to. Zvykla jsem si být ve společnosti zmalovaných a načesaných krásek, kterým to mimochodem slušelo ještě víc než ve škole.

Katka, ve svých tmavých šatech s kraječkou se po parketě ploužila jako nějaký černý anděl, a to i s Jakubem Klímou, přesně jak slibovala ve škole. Jakub je moc hezký kluk, tmavé vlasy v ledabylém rozcuchu, temné oči a sportovní postava. Opravdu jim to moc slušelo. I paní lektorka si je se zájmem prohlížela a myslím, že měla v tu chvíli jasně vybráno, kdo bude zvolen na Šluskoloně za nejlepší taneční pár. Když se konečně probrala ze svých snů, jemně zatleskala a cupitavými kroky prošla celou halou. Hudba utichla a ona se s námi mile rozloučila a sdělila nám datum konání další taneční lekce.

"Tak co, dámy? Jak se vám libila tancovačka?" vyzvídala Jana, která se do tanečních nepřihlásila.

"Jsi blbá, žes nešla, bylo super vidět ty naše křováky ve kvádru," rozesmála se Lída a my se k ní připojily.

"Míšo, a ty jsi tam byla s kým?" zajímala se Jana znovu.

"Takovej křovák nadruhou, že, Michalo," rozchechtala se Kačena a její sbor slepic začal kdákat s ní.

"Jmenuje se Rosťa a je to můj nejlepší kamarád," naštvala jsem se.

"Já myslela, že to je tvůj nabíječ. Byste se k sobě hodili," nadhodila a než jsem stačila nějak chytře zareagovat, začalo zvonit.

"Nic si z toho nedělej, je to kráva," mrkla na mě Lída povzbudivě.

Mé jméno je Ošklivka

Tue, 01 Nov 2011 13:55:04 +0100

Tlusté brejle, kudrnatá ofina, rovnátka a nezajímavé oblečení. Takhle se popisuje 16-ti letá gymplačka Míša, která trpí syndromem Ošklivého káčátka. Je přesvědčená, že žádný z kluků by o ni nestál a jedinou útěchu hledá u svého nejlepšího kamaráda Rosti, se kterým se zná už od plenek. Najde si Míša kamarádky nebo dokonce svého vysněného kluka?

1.díl - K zbláznění

2.díl - Hurá do tanečních

3.díl - Šaty, šaty šatičky

4.díl - Otevřená zlomenina

5.díl - Smím prosit?

6.díl - Vánoční šluskolona

7.díl - Doučování

8.díl - Silvestrovské bruslení

9.díl - Sylva řádí

10.díl - Novoroční večírek

Změna je život, přátelé

Tue, 01 Nov 2011 13:11:17 +0100

Zdravím mé milované čtenářky. Dala jsem si delší prázdninové lehárko a na blog zavítala jen proto, abych si přečetla, co nového se děje na mých oblíbených stránkách. Mezitím se mi v hlavě tvořil takový nový plán. Plán, kterým to chci tady na blogu trochu oživit. Zrušila jsem tedy zařazení mezi "Deníkáře" a zapojila se do kategorie "Literární tvorba". Je to možná trochu nadsazený název pro mé lehkomyslné romantické příběhy, které se mi pomalinku vyvíjí v hlavince a které tady budu postupně přidávat. Myslím si ale, že každá dívka, slečna i žena tak trochu touží po lásce, touze, vášni, překvapeních, ale i po dobrodružství. Myslíte, že je to fádní a nemožné? Já nikoli, protože si myslím, že i když v to většinou nevěříte, může se to stát právě Vám.

Budu velmi ráda když se budete vracet na tento blog a trochu mě podpoříte v možná trochu bláhovém rozhodnutí..

Vaše Boe

2. kapitola - Hurá do tanečních

Tue, 01 Nov 2011 12:52:21 +0100

"Výborná práce, Míšo," pochválí mě učitel Daneš, když si do notesu k mému jménu píše velkou jedničku. "To už je čtvrtá výborná, vemte si z Michaely příklad, dámy a pánové," a s jeho slovy se ve třídě ozve nepřátelský šum. Nic si z toho nedělám a s dobrým pocitem odcházím do lavice. Má sousedka a třídní kamarádka Lída mě poplácá po rameni a dodá, že to ušlo. Neberu ji vážně, protože celou dobu, co jsem představovala svou prezentaci o Francii, si psala SMS se svým novým objevem Honzou. O přestávce mě opět nezapomněla informovat o jejich posledním rande. Přeju jí to, ale docela mě mrzí, že já tohle asi nikdy neprožiju. Žádný kluk o mě prostě nestojí.

"Holky, slyšely jste to? Naše škola bude pořádat taneční kurz, ale musíme na zápis přijít už jako hotová dvojice," přišla s novinou Katka, třídní modelka, a sedla si na roh protější lavice. "Ještě nevím komu řeknu. Vyberu si mezi Pavlem a Jakubem ze čtvrťáku," rozplývala se a přitom si na prst natáčela pramínek svých dlouhých blod vlasů.

"S Jakubem Klímou, jo?" ušklíbla se Monika. "Tak to teda hodně štěstí," mrkla na ni s pohrdáním.

"Proč ne, ještě bude rád, když bude moct tančit zrovna semnou," prohodila Katka jakoby nic a spolu se svou družinou ostatních třídních slepic se odporoučela na záchod.

"A ty půjdeš, Míšo?" kývla na mě Monika a nešetřila přitom lítostivým tónem.

"Já.." zakoktala jsem se a nevěděla, co odpovědět. "Vlastně jo, proč ne. Taneční není jenom pro nádhery," řekla jsem rozhodně a v hlavě se mi zrodil nápad.

"Půjdeš semnou do tanečních," oznámila jsem Rosťovi, když jsme procházeli zahrádkářskou kolonií a do žádné schránky zdejších domečků jsme nezapomněli vhodit letáček s poutavým pozváním do restaurace Ajax.

"Ani náhodou! Nebudu tam ze sebe dělat šaška," zamítl rázným tónem a upil trochu čaje z termosky, který jsem nám na cestu uvařila.

"Jak myslíš," vytrhla jsem mu termosku z ruky a tašku s letáky hodila do trávy, "Roznes si to sám a už po mě nikdy nic nechtěj."

"Děláš, jako bych po tobě furt něco chtěl," zavrtěl hlavou.

"A ne? Vypracovala jsem ti dva slohy do češtiny, půjčila čtenářský deník, úkoly do zemáku, jarní úklid u tvojí babičky, letáky...," začala jsem vyjmenovávat seznam mých dobrých skutků. "A ty pro mě nikdy nic neuděláš, takže tím to splatíš a už po tobě nebudu nikdy nic chtít. Rostíku, prosím!" začala jsem ho zoufale prosit.

"No, tak jo," řekl s těžkým srdcem a já mu na oplátku vlepila pusu. "Fůj, zas to nepřeháněj," otřel si hřbetem ruky pravou tvář, ale já byla naprosto spokojená.

1. Kapitola - K zbláznění

Mon, 31 Oct 2011 18:54:45 +0100

Nespěchám domů. Vychutnávám si tu podzimní náladu v plných doušcích. Barevné listí se ledabyle povaluje všude kolem, vítr se mi otravně hrabe pod kabát a sluneční paprsky skomírají a já jen čekám, kdy nastane chvíle naprosté tmy. Mám ráda podzim. Miluju období, kdy se teplota uchylí k pouhým pěti stupňům a máma mi z obrovské skříně v ložnici vytáhne zimního kulicha. Já si potom můžu tu moji obrovskou vlněnou čepici narazit na ten svůj nechutnej rypák. Ano, chápete dobře. Jsem jedna z těch, kterým se ve škole posmívají za jejich rovnátka, kudrnatou ofinu a obrovské brejle. Když potřebují opsat úkol ze zeměpisu nebo poradit při písemce z matiky, na to jsem jim dobrá, ale jakmile skončí neoblíbené hodiny, jsem jim volná jako chudýmu kalhoty.

Odemknu si vchod pěti patrového paneláku a loudám se po schodech až do pátého patra, protože výtah je opět mimo provoz. Když si zouvám boty a sundávám kabát, slyším mámu, jak se s tátou dohadujou, jestli bude lepší jet na nákup do Tesca nebo stačí skočit do večerky.

"Zbytečný benzín," rozmachuje se táta.

"Když si spočítáš, že ve večerce mají mouku skoro o polovinu drahší, vyjde to do Tesca určitě levněji, taťko," argumentuje máma a při tom vysypává bábovkovou formu kokosem.

"Jak chceš Maruško, ale ne, že tam zase budeme do rána. Slevy, slevy a pak prázdná šrajtofle.." dodal taťka, přičemž se mamka nadechla, ale když spozorovala, že stojím ve dveřích, obula se do mne.

"No, kde jsi, Míšo. Oběd je na stole a ty se někde couráš," zakroutila hlavou a postavila na stůl hrnec s gulášovkou.

Konečně jsem se po obědě pustila do domácího úkolu ze zemáku. Ne, že by mě škola nějak extra bavila, ale zeměpis je můj oblíbený předmět. Máme na něj skvělého učitele. Jmenuje se Miroslav Daneš a musím se přiznat, že se mi docela líbí. Mohla bych ty jeho výklady poslochat celé hodiny.

Máme vytvořit referát o zemi, kterou nám zadal. Dostala jsem Francii, tam je plno zajímavostí.

Když jsem na nástěnku s fotkami z francie a popiskami všech zajímavostí připíchla poslední špendlík, zaklepal kdosi na dveře. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Beztak Horáková od naproti. Pořád otravuje.

Najednou se rozrazily dveře od pokoje a objevil se Rosťa. Můj nejlepší kamarád. Tomu nevadí, jak vypadám.

"Kdybych věděl, že zas cestuješ s Danešem po Evropě, stavil bych se jindy," zachechtal se a neomaleně se rozvalil na postel.

"Už to mám hotové."

"Mišáku, mám pro tebe super nabídku, co ty na to?" zazubí se Rosťa, můj kamarád od plenek.

"Povídej, nějaká brigáda nebo tak něco?" zajímám se.

"No, dá se to tak říct. Jen bych potřeboval pomoct s roznáškou letáků. Strejda otvírá tu novou restauraci na konci města a chce přilákat nějaké návštěvníky, chápeš."

"Co za to?" jsem sice Rsťova kámoška, ale zadarmo ani kuře nehrabe.

"Můžeš si vymyslet něco naoplátku. Bereš?" roztáhl pusu do pofiderního úsměvu.

"Beru!"

Patricie

Mon, 31 Oct 2011 17:41:18 +0100

Dny se vlečou

....

Kecy přeci

1. - 5. září - " Hrůzoděs na obzoru "

Mon, 05 Sep 2011 19:23:43 +0200

Můj princ na bílém koni, respektive ve stříbrné oktávce, dorazil asi před necelým týdnem. Vlastně si uvědomuji, že přesně 1. září, kdy většina mládeže poslušně cupitala do školy, vyjímkou nejsou ani mnozí z vás, určitě. To samozřejmě nemá být nějaký skrytý posměch, jen se teď dosyta chystám na svůj vysokoškolský život, který, jak mnozí říkají, je k nezaplacení. Zvlášť, když mne budou doprovázet mé drahocené kamarádky - Míša a Terka. To jsem tak trochu nečekaně odběhla od mého hlavního tématu...

V sobotu jsme se, jakožto utajovaná milenecká dvojce vydali na nedalekou hráz, kde jsme se chtěli s chutí oddat válení na dece a koupání v docela čisté přehradě.

"Páťo! Jsi to ty? No čůůůůůs, jak se daří, jsem tě neviděla, ani nepamatuju," volala na mě z dálky nejaká težce identifikovatelná osoba. "Ty máš kluka, jó? No to jsou mi věci," křikla na mě s nepříjemným tónem v hlase. No jo, naše třídní vlezdoprdelka, potížistka a má úhlavní nepřítelkyně. Jistě jsem se o ní už zmiňovala. Na střední mě totiž děsně srala! Karolína.

"Tak to je tvůj nový nabíječ? Hm," odsekla, jako by tam Tomáš ani nebyl, "Já jsem Kája, chodily jsme spolu s Patricií do třídy, že jo?" mrkla na mě a usrkla si z čepované kofoly.

"Ahoj, my právě odcházíme, tak promiň," omluvila jsem se jen tak z principu a hodila po Tomovi žalostný pohled. Ten rychle pochopil, o co asi kráčí, vyskočil na nohy a začal skládat obrovskou deku, zatímco já jsem házela všechny věci ledabyle do batohu, jako by mi na nich vůbec nezáleželo. Když Karolína pochopila, že asi nemám zájem si hrát na dlouholeté kámošky, po tom všem, co nám ve škole prováděla, odplula zpátky do bezpečných končin. Mrcha, nějak zálibně se na něj dívala...

"Co to bylo?" vykulil na mě Tom oči, když se hrůzoděs odkutálel někam k přístavnímu molu.

"To byla prosím naše milovaná spolužačka Karolínka," odvětila jsem a zamrkala tak sladce a přitom úlisně, jak to jen šlo.

"Co ty těm holkám děláš, že tě tak nemají rády. Kromě Elišky, Michaly a Terezy se s žádnou nesneseš," zasmál se.

"To víš, jsem krvelačná bestie," hodila jsem po něm v legraci jablko.

"Blbost, jen závidí," mrknul a s chutí se do jablka zakousnul.

"Na co. Tebe mi závidět nemůžou, páč neví, že s tebou jsem."

"Počkej, až se to dozví. To tě zlinčujou," začal se smát a já ho bouchla pěstí do hrudi. Poznamenal, že to ho přece nemohlo tou mojí pěstičkou bolet a svalil mě na zem do trávy, kde mě málem ulechtal k smrti...

Boe

15. - 30. srpna - " Naše malé tajemství "

Tue, 30 Aug 2011 12:19:39 +0200

Probudily mne paprsky zářícího slunce a nekonečné švitoření neposedných ptáků, kteří jako by dávali všem na vědomí, co se té noci stalo. Pomalu jsem se posadila a prohlédla si to ráno vlastníma očima. Tomáš ještě spal. Byl tak sladký.

"Doufám, že se vám dobře spalo milost slečno, ale bude na čase vzbudit toho vašeho ogara a mazat domů. Musím vypustit koně na pastvu," netichým tónem mi oznámil místní sedlák s obrovskými holínkami na nohou, ze kterých mu sem a tam koukala sláma.

"Hned budeme pryč," pokusila jsem se o úsměv a chtě nechtě musela Toma vzbudit. Nemusela jsem se moc snažit, stačilo mu dát pusu na ten jeho nosánek a jeho oči, které mají každou chvíli jinou barvu, se pomalu otevřely.

"Musíme jít," zvedla jsem se aniž bych reagovala na jeho ranní přivítání.

"Proč?"

"Byl tady pan domácí a moc jsme se mu nelíbili, takže jestli nechceš dostat koním kopytem do hlavy, tak se zvedej," vysvětlila jsem mu v rychlosti a popadla deku a už jsme si to šinuli zpátky do naší malované chaloupky. Když jsme se vraceli, napadlo mě:

"Hele, co řekneme, až se vrátíme?"

"Co by, že se máme rádi, ne?"

"Já bych spíš dělala, jako že se nic nestalo.." lekla jsem se, když jsem si uvědomila, co by následovalo.

"Proč? Stydíš se za to, co se stalo?" urazil se.

"Ale ne! Nechtěla jsem, aby to tak vyznělo, jen mě docela děsí, jak by všichni reagovali. Jen si to představ. První, na co by se tě zeptal Radek by bylo, jestli už si semnou spal a jestli jo, tak jaké to bylo. Danek by to nezapomněl okořenit nějakou dobrou hláškou, jako jestli jsi mi spočítal všechny zuby v puse nebo něco podobnýho," zavtěla jsem hlavou a tvářila se dost znechuceně.

"Asi máš pravdu, možná bychom si to měli nechat pro sebe," kývl na mou dohodu. "Ale víš, co to znamená?" podíval se na mě takovým lišáckým pohledem. Když viděl, že nemám ani páru, chytil mě kolem pasu, a dlouze mě políbil. "Musel jsem, než dojdeme k chatě a budeme se muset držet na uzdě," usmál se a já si najednou připadala jako v nebi.

V chalupě se zatím klidně spalo. Beztak si vůbec nevšimli, že jsme v noci chyběli ve svých postelích. Jak jsme se tedy domluvili, naše noční rande se stalo malým tajemstvím. Pořád jsem na sobě ale cítila ty nenasytné pohledy, které na mě každou chvíli vrhal.

Bohužel musel 16. srpna odcestovat opět do Německa na 14 dní za svým tátou. Je to hrozně napínavé, když jsem venku s partou a najednou mi zapípá mobil a na displeji se ukáže jeho jméno. "Kdo to byl?" ptají se všichni a já odpovím: "Ále, jen máma. Mám být za chvíli doma."

Přitom tam stojí: KRASNE SNY, HVEZDICKO..

Boe

12. - 14. srpna - " Noc pod hvězdami "

Mon, 15 Aug 2011 16:20:43 +0200

V pátek ráno jsem si do malého báglu zabalila všechny "potřebné" věci a odpoledne jsme prvním linkovým autobusem vyrazili do spárů chatového dobrodružství. Domlouvali jsme se, že pojedeme auty, ale vlakem to je přece jen větší zábava. Na nádraží jsme dorazili s nadšenými výrazy. Už ve vlaku nás popadaly záchvaty plné smíchu. Danek opět perlil tak, že rozesmál celý vlak i s průvodčím.

Když jsme dorazili na místo, spatřili jsme něco úchvatného. Malá dřevěná chaloupka posazená do mechu a kapradí. Div jsme nehledali Křemílka a Vochomůrku. Myslela jsem si, že přijedeme někam na kraj lesa, kde se bude někde u asfaltky roztahovat obrovská chata z let komunistických. Místo toho tu stojíme u dřevěnky, někdy z let slávy B. Němcové a všichni máme pusy do kořán...

Vevnitř to byla taková moderní chalupářská klasika - což mě trošku zarazilo. Dokonce i teplá voda a splachovací záchod - paráda.

"Tak na ten náš super víkend," zvedla Eliška sklenku s vínem a všichni jsme si navzájem připili. Potom jsme se bavili o všem možném, smáli jsme se, rušili klid lesa a já se cítila vážně skvěle. Konečně jsem byla někde mimo naši malou neútulnou obec.

Na druhý den nás Radek, jakožto vášnivý houbař, všechny nemilosrdně vzbudil již o půl 6 ráno.

"Co si stěžujete, bando jedna. Na houby se chodí ještě za tmy, už tak jdeme pozdě," sekýroval všechny nespokojené lenochy, když stál nachystaný v pozoru u vchodových dveří. Na sobě khaki houbařský ohoz, na nohách pohorky z let nula a v ruce proutěný košík.

"Radku, ty jsi vážně magor," koulela očima Eliška, když si zavazovala tkaničky.

"Já nejdu," prohodila jen tak mimochodem Nela. "Se nebudu někde drkocat za houbama, stejně je nežeru," odfrkla a šla si, stále ještě oblečená v pyžamu, zalést přímo do postele za Danem, který z pod peřiny nevystrčil ani nos. Udělala bych nejradši to samé, ale při návratu domů jsem nelitovala. Obsah Radkového košíků byl jen třetina toho, co všechno jsme si přinesli. Voňavé praváky jsme cpali všude, kde se dalo. A že jsme jich tam nechali. Když jsme přišli do chalupy, Dan s Nelou ještě spokojeně vylehávali v posteli.

"Ty vole, kde jste to sebrali? Jste si měli vzít nůši," chechtal se Danek. "Mě by spíš zajímalo, kdo to bude jíst," remcala Nela, která se asi moc dobře nevyspala, jelikož byla protivná jako osina v zadku. "No, nevím jak vy, ale já bych to předal našim krasavicím, ať s tím něco provedou," třepal se na svůj úlovek Radek, div mu po bradě netekla slina.

"V první řadě je to třeba nasušit, takže utři slinu a doneste noviny," ošéfovala jsem ty tři nenasytné krky. S Eliškou jsme měli vymyšlený oběd už předem, takže houbová polévka s opečeným chlebem nám tůstala na další den. Po snězeném obědě, kdy jsme sklidily ovace a téměř nemusely mýt talíře, jak byly vymetené do posledního drobečku, jsme si hodili menší odpolední siestu a potom vyrazli do nedalekého městečka na zdejší jarmark. Bylo krásné počasí - ani vedro ani zima, prostě tak akorát. Byl tam docela zajímavý program a pořád se bylo na co dívat. Lidé tancovali a zpívali ve zdejších krojích, a vyráběli různé předměty - sklenářské výrobky, košíky, keramiku.... Obešli jsme všechny zajímavosti a potom jsme se usadili k pódiu na lavičky a dali jsme si pivo. Nevěřili byste, jak mi bylo skvěle. Podívali jsme se na Soutěž v pojídání špaget. Vyhrál to takový chlápek s obrovským fousem, který byl asi větší než on sám. Byla to docela zábava, ale pak přišla ještě větší...

"Jdu si ještě pro jedno," řekl Tomáš a ztratil se v davu. Z pódia zrovna odcházel dětský pěvecký sbor, když přišel uvaděč: "Rozlučme se pořádným potleskem s dětským školním sborem Klubíčko, byli jste úžasní," začal svou řeč pán v šedém obleku a špatně uvázanou kravatou. "Jelikož jsme národ hravý, máme pro vás další úžasnou soutěž. Před malou chvílí jsme mohli spatřit pořádné chlapy v soutěži jedlíků, teď budeme moci shlédnout tu půvabnější část publika." rozmáchl uvaděč rukou někam do prázdna a pak si z čela utřel kapky potu. "Najde se nějaká dobrovolnice, která se hlásí, do zatím tajné soutěže?" zeptal se upocený uvaděč na už předem jasnou odpověď. Který člověk by se přihlásil do soutěže před tisíce lidí, ještě navíc, když vůbec neví, co ho čeká.

"Tak co třeba vy, krásná slečno!" ukázal prstem na mě. S vyděšeným výrazem jsem začala vrtět hlavou tak silně, že jsem si málem namohla krční páteř a koktavým hlasem jsem se snažila zakřičet něco jako NE. Bohužel mi to bylo prd platné, jelikož upocený uvaděč ladně seběhl schůdky a třemi dlouhými kroky byl u mě. Ani jsem se nenadála a už jsem stála na pódiu. Kluci byli samozřejmě štěstím bez sebe a nezapomněli všechno řádně zdokumentovat na kameru.

"Nestyďte se slečno. Jak pak se jmenujete?" začal s výslechem upocený únosce.

"Patricie," odpověděla jsem otráveně.

"Mám pro vás jednu dobrou a jednu špatnou zprávu, Patricie, kterou chcete slyšet dřív?" pokračoval.

"Třeba tu špatnou."

"Obsah soutěže vám vysvětlím až později. Ale dobrou zprávou je, že jdu ulovit ještě další nedobrovolnice, abyste tu nebyla tak sama." ukončil rozhovor a já zůstala na pódiu, zatím co on vyloženě donutil dalších devět žen různých výšek, postav a barev vlasů. Jednalo se o MISS JARMARK 2011. Disciplíny byly naštěstí jen dvě - rozhovor a promenáda. Nebyla to promenáda v plavkách, ale ve zdejším kroji. Prostě nás zatáhli do zákulisí, kde nám narvali přes hlavu kroj,pak nám ho tam snad hodinu šněrovali, vázali a natřepávali a pak nás vyhnali na procházku po pódiu. Hrála u toho nějaká jejich dechovka, takže jsem si připadala jako stoletá babička. Vzbudila jsem ale pořádný aplaus, holky málem ležely smíchy pod stolem a kluci fotili a natáčeli jako diví. Samozřejmě už je všechno na facebooku. Ale co, odnesla jsem si druhé místo.

Alespoň jsem zjistila, že kroj není žádný pohodlný model. Je v něm děsné vedro, je těžší než já sama a na oblíkání taky není zrovna praktický. Kluci z toho měli náramnou legraci, ale pak mi zalichotili, že bych prý byla pěkná selka, jen by to chtělo kratší sukni. Chlapi - co byste od nich chtěli.

Když jsme celí zmožení přijeli domů, připravili jsme další grilovačku. Pokud jste ještě nejedli grilovaný lilek, grilovanou papriku a grilované švestky ve slanině, určitě doporučuju. Je to dobrota.

Když jsem kolem půl dvanácté cítila, jak mi víno začíná stoupat do hlavy, rozhodla jsem se, že si zajdu do spižírny ještě pro nějakou minerálku. Otevřela jsem dveře do spíže a rozsvítila světlo, popadla jsem jednu minerálku s příchutí hroznového vína a měla v plánu vrátit se zpátky. To by se ale v předsíni nesměl objevit Tomáš.

"Fuj, jsem se tě lekla," popadla jsem se za srdce a zhluboka se nadechla.

"Asi máš špatné svědomí," usmál se na mě. "Počkej tady, hned jsem zpátky," zaklapl za sebou dveře od kuchyně a já si zatím sedla na botník, otevřela minerálku a zahnala žízeň. Za chvíli se opravdu obevil mezi dveřma a v ruce držel víno.

"Vem tohle," podal mi do ruky kostkovanou deku.

"Na co ti to bude?" zmateně jsem se zeptala.

"Pojď, prosím tě," vzal mě za ruku a šli jsme...

Nevím ani jak dlouho jsme se pomalou chůzí toulali lesem a povídali si o všem možném. Neřekl mi kam mě to vede a já se neptala.... Bylo mi v tu chvíli úplně jedno kam jdeme a proč. Hlavně, že jsme šli a byli jsme sami. Po nějaké době jsme došli na obrovskou louku, která byla oddělená od lesa dřevěnou ohradou.

"Tady se ve dne pasou koně," zašeptal Tom, když přelezl dřevěné ohrazení. Když jsem i já zdolala výšku ohrady, ukázal prstem na obrovský seník.

"Ležela jsi někdy na seníku?"

"Ne, ty jo?"

"Když jsme byli s Danem malí kluci, tak jsme tu s jeho rodičema jezdili skoro každé prázdniny. Ten pán, co tu má ty koně se nás tu už nachytal," rozzářily se mu oči, jako by byl stále ten malý klučina skákající do hromady sena. Vzal mi deku lehce z rukou a rozestřel ji po seně.

"Víš, děsně to seno píchá, ta deka to sice ani trochu nezlepší, protože ty stébla tím prolezou, ale aspoň něco než nic," rozesmál mě.

Povídali jsme si snad o všem. O dětství, o rodičích, kamarádech, jídlu, škole, práci, vztazích, ale i o nás dvou.

"Pamatuju si, kdy jsem tě poprvé potkal. Hrozně ti to slušelo," zašeptal.

"Vždyť jsem jela na kolečkových a rozplácla se před tebou jako blbec," zasmála jsem se.

"No právě, měla jsi tak vyděšený výraz, až jsi byla roztomilá." dal si ruce za hlavu a já si ho zvědavě prohlídla. Hnědé vlasy ledabyle upravené do zvláštního rozcuchu, na kluka až nezvykle dlouhé řasy, rovný nos a hezky krojené rty. V tom svitu měsíce se ta krása snad zdvojnásobila. Cítila jsem se moc krásně. Byl celou dobu tak milý a já tak hloupá, že jsem to neviděla už dřív.

"Proč jsi mi tenkrát dal to srdíčko?" zeptala jsem se opatrně a koukala se do nočního nebe. Cílila jsem, jak sebou trhnul a nervózně se na mě podíval.

"Asi mě v tu chvíli nic lepšího nenapadlo," vysvětlil nepřímo mou otázku. "Už dávno mi došlo, co jsem měl tehdy udělat." dodal ještě.

"Co?"

"Tohle," otočil se na bok a z obličeje mi odhrnul pramen vlasů. Pak mě jemně pohladil po tváři a zadíval se mi do očí. Nikdy jsem si nevšimla, že je má tak nádherné. Potom se naše rty spojily. Líbali jsme se lehce, pak vášnivě a neskutečně dlouze. Cítila jsem se tak klidně, když přeze mne přehodil jeho bundu, objal mě zezadu kolem pasu a opřel si bradu o mé rameno. "Tohle jsem měl udělat už hodně dávno.." zašeptal a pak jsme oba zavřeli oči...

Boe

1.-8. srpna - " Prší, prší jen se leje.. "

Mon, 08 Aug 2011 14:04:37 +0200

Nezbedné počasí! Včera pařák jako prase, dneska by se člověk měl schovat pod deku a nevystrčit nos. Zajímalo by mě, jestli jim vyjde předpověď a bude o víkendu slunečno. Budu optimista a uvěřím. Jedeme totiž na chatu. Už se nemůžu dočkat. Eliška, já, Tomáš, Dan, Nela, Terka, Míša, Radek, no prostě skoro celá parta. Už jsme se domlouvali na tom, co nakoupíme za dobrůtky, jaký program vymyslíme a co se bude večer vyvádět za lotroviny. Založili jsme tzv. "chatový fond", kde se silou boží vůle nasbíralo (dokonce i před výplatou) asi šest a půl tisíce. Myslím si, že se to docela dá. Nakoupí se z toho hlavně jídlo. Kluci jedou sice jen tři, ale pojí si hezky. Jsem zvědavá, jestli se opravdu vypravíme na nějaký výšlap, výlet a nebo alespoň procházku, když jsme to včera tak pracně plánovali, nebo budeme vyspávat celodenní opici a večer opět otevřem sklípek, podpálíme gril a budem se až do rána bavit. Danek, jakožto správce chaty, nám sdělil všechny povinnosti a zákazy. Znělo to asi takto: "Dělejte si, co chcete, jen ať to jde uklidit." ...

Prostě kluci, však to znáte :)

Boe

27. července - " Sbohem sokyně "

Fri, 29 Jul 2011 14:20:01 +0200

Skoro celý týden jsem, docela nedobrovolně, proležela v posteli. Za nohu mě totiž chytla rýma, kašel a teplota. Takže mým nejlepším kamarádem se na ten čas stal možná tak pan Kapesník a pan Paralen.

"To je tak, když lítáš po venku v dešti bez deštníku!" peskovala máma hned, když mi rtuť teploměru vyšplhala na úctyhodných 38,5°C. No jo, zrovna jsme s Elou venčily psy a začalo pršet. Kdo by tušil, že půlhodinová "procházka" v dešti ze mě na týden udělá placku domácí.

Ve středu už mi naštěstí bylo jakž takž dobře, a proto jsem se rozhodla skočit se trochu provětrat. Všichni seděli u hasičárny a o něčem děsně diskutovali.

"Čáu, marode!" pozdravili mě všichni skoro jednohlasně. "Bolí tě v krku a teď pálíš cígo? Paťano, že já to řeknu paní Dianě," rozesmála se El a seskočila z betonové zídky. Vytáhla z kapsy krabičku a jednu si taky vytáhla.

"Tak co? Už jsi zdravá?" zeptal se Tomáš.

"Ale jo, ještě mám trochu rýmu, ale jinak v pohodě. Co se řeší?" zajímala jsem se pohotově.

"Čekáme na Markét, zítra odjíždí zpátky domů a chceme se s ní rozloučit," oznámil mi Tomáš. Eliška útrpně zakoulela očima a pak si mě nenápadně vzala bokem.

"Ta Markéta po něm normálně jede! Ještě žes byla nemocná a neslyšela ty kecy, co mu furt hustila do hlavy."

"Co mu hustila?" zajímala jsem se.

"No prostě po něm vyjížděla, furt na něho šahá. Je nějaká úchylná, kráva jedna. Make-upu na sobě má víc jak Kleopatra," líčila mi svůj pohled na Markétu.

"A on ji chce?" nedalo mi zeptat se na to.

"Co já vim, je nějaký divný. Čert aby se v něm vyznal," mávla El rukou. "Hele! Už jde, krasavica inteligentna," hodila hlavou směrem k můstku. Spatřila jsem načesanou blondýnu na vysokých podpatcích a v růžové tygrované vestičce, jak si to šine přes bahno.

"No, tak to je fakt kráva číslo 1., jak jde přes to bahno v těch jehlách," začala se přímo řehtat Eliška a já se držela, ať nevybouchnu, protože ten pohled, jak zápasí s každým krokem, byl fakt úžasný.

"Co se směješ?" vyštěkla na Elišku, hned jak dorazila blíž k nám. "Nic, jen mi tu Páťa říkala super vtip," odvětila bleskurychle.

"Aha, tak mi ho můžeš taky říct," otočila se Markéta na mě, "já mám ráda vtipy."

"No, víš, on by se ti asi nelíbil. Je totiž o blondýnách," pokrčila jsem rameny. Markéta se načepýřila jako netopýr a letěla ve svých super stylových botech mezi kluky, kde jí očividně bylo líp.

Šly jsme se s Eliškou postavit trochu blíž, abychom viděly, co se děje.

"Dneska se s ní rozloučíme a zítra to oslavíme," nezapomněla mě opět El rozesmát. Najednou se začal domlouvat nějaký odjezd.

"No, prostě že bychom jeli na diskotéku. Chtěla bych vidět nějakou zdejší pařbu. Co takhle se sejít třeba za hodinu? Chtěla bych se sváma pořádně rozloučit, víš?" chytla Markéta Tomáše za ruku a vykouzlila asi ten nejtrapněji roztomilý pohled, co jsem kdy viděla. Kdo by odolal. Takže jsme se šli všichni nachystat a za hodinu a půl byl sraz u našeho baráku. Dala jsem si na sobě záležet jako nikdy předtím.

Své dlouhé vlasy jsem si vyžehlila a sem tam natupírovala. Hříva jako blázen. Vykouzlila jsem kouřové oči. Na sebe jsem hodila trubky a černé uplé tílko. Obula jsem si letní kozačky na platformě a přehodila přes sebe svetřík.

"Ty jdeš někam tancovat?" divila se mamka.

"Jak jsi to poznala?" odpověděla jsem jí otázkou.

"Se podívám a vidím, že ti to sluší. To jdeš asi někoho sbalit, ne?"

"To zrovna ne, ale nechci být za puťku."

"Jde s váma nějaká vyšlechtěná kočka, jo?"

"Ta sestřenice od Danka."

"Jsi hezčí," mrkla na mě mamka a já s vědomím, že i kdybych měla sto padesát kilo a zelený brejle, stejně bych pro ni byla ta nejhezčí princezna, odešla do nočního života.

Když jsme dojeli na místo, zaparkovali a zaplatili vstupné, Markéta se pověsila Tomášovi na krk a křičela něco v tom smyslu, ať jde tančit. Sice se chvíli zdráhal, ale nakonec ustoupil a za chvíli se na parketě nechal paní růžovou ojíždět. Když dotancovali, Eliška opět zaperlila:

"Hele, Market, tebe něco bolí?"

"Ne, proč?"

"Ses svíjela na tom parketě, jak by tě něco bolelo," pokrčila rameny a já šla do kolen. Markéta se jen kysele pousmála a zase odtáhla mezi kluky. Naštěstí byla středa, takže tam nebylo milion tisíc pětset lidí a my s El jsme si mohly v klidu zatancovat.

Najednou se vynořil Tomáš a snažil se vytvořit taky nějakou taneční kreaci. Je pravda, že jsem se docela zaradovala, když přišel radši za náma.

Najednou se rozezněla písnička od B. Marse - Just the way you are. Otočila jsem se na podpatku, že si půjdu sednout, ale Tomáš mě chytil za ruku.

"S tebou si taky musím zatancovat," vysvětlil, když viděl můj vyděšený pohled.

"Nemusíš."

"Ale chci."

Pak jsme byli ticho, jen jsem si v duchu zpívala písničku a hřála si u srdce jeho poslední větu.

"Dneska ti to moc sluší," přerušil dlouhé mlčení.

"Děkuju," usmála jsem se.

"Ne, ale vážně. Vypadáš jinak."

"Jak jinak?" pozdevla jsem obočí.

"Nechodíš na takových vysokých botech," vysvětlil mi.

"Nechodím v nich ven, protože je to nepohodlné a radši si vezmu tenisky nebo žabky. Ale když jdu někam, třeba jako dnes, obuju si vysoké boty."

"Však to je dobře, že takhle nechodíš furt."

"Proč, když jsi před chvílí říkal, že mi to sluší?" vyzvídala jsem.

"Protože bys vypadala jako nějaká fiflena. Navíc, když chceš být sexy, tak ze sebe neuděláš kurvu, jak někdo." osvětlil mi všechno.

"Tím na někoho narážíš?"

"Skoro na všechny holky tady. A hlavně na ni," kývnul hlavou směrem k baru, kde seděla Markéta, ale ne na barové židli, ale na nějakém blonďákovi s uplým trikem, se kterým se divoce oblizovala.

"Já myslela, že se ti líbí," podivila jsem se na oko.

"Neříkám, že není pěkná. Je to kost. Ale je taková dajná, chápeš. Ani mě neznala a snažila se mi strčit jazyk do pusy, hned první večer," zasmál se.

"Jste se líbali,jo?"

"No, tak jako..." nedořekl větu a jen se smál. "Popravdě nic moc. Asi není můj typ."

"No, podle mě je, protože Adriana byla to samé v bledě modrém," smála jsem se pro změnu já.

Opět se rozhostilo ticho, poznala jsem, že se o Adrianě nehodlá bavit.

Najednou jsem ucítila, jak jeho ruka sjela z mé lopatky a chytila mě pevněji kolem pasu. Cítila jsem, jak se mi po celém těle tvoří husí kůže. Zvláštní pocit...

Boe